Věnováno všem, kteří tím prošli, a přesto mají Lásku v srdcích dál.…
Blogů na téma Lásky mám i já přehršel. A jsou jiní, lepší a moudřejší autoři, kteří napsali snad vše, co mohlo a mělo být řečeno, zhudebněno, namalováno, stvořeno. Přesto to nestačí. Zas a znovu se s vašimi dotazy, náměty a trápením potkávám, a jsem za to, že smím, hluboce vděčná.… Někdy si říkám, že kdyby jí nebylo, Lásky, nemusí být ani koučové. Protože i sebe-láska je velké téma a bývá podstatou většiny prvních koučovacích hodin, troufám si odhadnout, že nejen u mých klientů.
Kdyby jí však nebylo, svět by byl neskonale chudý a pustý. Protože když se povede, naše srdce jsou jí plná, oči nám září, pleť i vlasy se vylepší a neexistuje překážka, kterou by se nepovedlo překonat.
A možná právě tohle je ten problém. Ta pohádka o Lásce. O šťastné Vivian z Pretty Woman (ano, i pro mě bez tohoto filmu nejsou Vánoce), do které se zamiloval bohatý obchodník Edward a dokázal pro ní změnit svůj život. Pamatujete? “A co bylo dál? Přijel a zachránil ji?” “Ne, ona zachránila jeho”.…
Možná až příliš věříme na pohádkové konce na počkání, teď ihned, na obrovské štěstí, na to, že jednou potká i nás.… To vše je v pořádku, až na jednu věc – často zapomínáme vnímat, ale i prožívat přítomnost. A radovat se z malých věcí. A současně jako bychom chtěli urychlit vývoj vztahu a nejraději bychom jej měli bez mráčků, natož bouřek a krupobití.
Jenže to tak nebývá. Zvláště v dnešní době. Už zdaleka neplatí rovnice, kdy se potkají dva mladí lidé, zamilují se do sebe, vezmou se, mají děti a zůstanou spolu až do smrti. Mnoho z vás prožívá příběhy plné slz, bolesti, odříkání, pokušení, nepochopení, nezájmu či ignorace, příběhy o mlčení či naopak bolavých zprávách, kdy oběma ve vztahu bytostně dochází, jaké komplikace prožívají, proč nelze jejich vztah uskutečnit, proč to tak bolí, proč z nevinného nepochopení může vzniknout obří problém a ano, i jak křehká a bezbranná Láska je.
Že nejsou pouze sluníčkové dny, ale že jsou i ty, v nichž ryjete doslova ústy v zemi, jste vyčerpaní, s opuchlýma očima od pláče a s mnoha probdělými nocemi. Že musíte mlčet tam, kde se vám chce řvát bolestí, a mít poker face, když vám lámou srdce. A že vůbec nejhorší je předstírat nezájem o druhého a zůstat chladným, když neznáte řešení, jak být spolu a bojíte se dát najevo vaší lásku, abyste ještě víc nezranili vaší milovanou.… (týká se zejména mužů).
A to jsou okamžiky, kdy se mě ptáte, co máte dělat? Obvykle vás překvapím. Doporučím totiž, abyste nedělali NIC. Opakuji. NIC. Zkuste se sami zklidnit, vydechnout, načerpat sílu v přírodě, od zvířat a stromů, pokusit se vyspat a něco sníst a .… nezanevřít na Lásku. Ponechat své srdce čisté, bez zášti a nenávisti, živit v něm Naději a chránit Lásku, která se mezi vámi narodila. Před všemi. I před vámi samotnými. S vděčností vzpomínat na dobu, kdy vztah vzkvétal, a s pokorou přijímat a radovat se s každičkého projevu blízkosti a zájmu v přítomnosti, byť by šlo o obyčejné popřání krásného dne.
Protože tato Láska právě symbolizuje váš vztah. Nic a nikdo jí nevymaže, nezruší, nepopře, pokud jí sami v sobě přijmeme a pojmenujeme. Pokud pochopíme, že ona bude žít dál, navzdory vzdálenosti či překážkám, které vás dělí od sebe s vaším milovaným. Že ona je tím darem a dobrem, které jsme dostali. Že díky ní se učíme a rosteme. A ano – bolí to. Jen – žádná láska nemůže být velká, pokud nepoznáme, jak moc bolí, když není (viz. můj blog Big Big Love).
Zkuste se zklidnit a usebrat. Netlačíte příliš na vztah? Nenecháváte se rychle strhnout do emocí, i těch negativních? Nevyplatilo by se chvíli počkat, až se trochu uklidíte a třeba budete znát všechny okolnosti? Co když zareagujete extrémně dramaticky na situaci, která je nevinná? A co když pro jednu z potu a krve vydřenou bitvu prohrajete celou válku? Jen proto, aby bylo po vašem? Ještě jednou prosím – opravdu se ztište a s pokorou přijměte skutečnost, přítomnost a nechte věci dít se. Nechť Vesmír koná!
Moc vám všem přeji, ať jste šťastní a milovaní.
Protože budete 🙂
Věci se totiž vždy dějí tak, jak mají. V náš prospěch.