Beznaděj. Slovo, které nám nahání strach, vhání slzy do očí a rozbuší nám srdce. Všichni se jej bojíme. Mnoho z nás proto,protože z něj nevidí cestu ven. Neznají řešení. Nevidí paprsek Světla, který by je vyvedl z temnoty ….

V poslední době jsem se sním setkávala velmi často. I v osobní rovině. Sdělovali jste mi jej v souvislosti s vašimi vztahy, s prací, se zdravotním stavem, se situací ve světě a zlem, které se nyní děje.

Jeden z mých nejbližších přátel mně jej svěřil v momentě, kdy řešil velmi panovačné chování bývalého partnera, které jemu, i bytostem na něm závislých, velmi ubližovalo. A on hledal způsob, jak situaci ustát. Přežít. Byl zahnán do úzkých a neznal cestu ven. Stalo se, že se pod jednáním druhého člověka cítil zcela na dně a netušil, jak si poradí s velmi náročnou životní situací. Měl v očích slzy…

A já řekla jen to, co cítím a myslím si celou dobu. Že beznaděj v sobě ukrývá Naději. Stav, kdy jsme – zdánlivě – bez ní, ale ona, Naděje, tam pořád je. Jen díky našemu úhlu pohledu jí nevidíme. Bez- Naděj. (bez)Naděj.

Druzí nám mohou ubližovat. Chovat se k nám hrubě. Mohou nás nemilovat. Ponižovat. Ignorovat. Přezírat nás či námi opovrhovat. Mohou nám klást překážky do cesty. A mohou nám vnucovat myšlenku, že jsme v beznaději. Že nemáme řešení jiné, než před nimi kapitulovat. Podvolit se. Ale to je jejich boj. Jejich názor. Jejich myšlenka.

Kde je psáno, že my musíme jejich názor respektovat? Že je musíme poslechnout? Že si musíme nechat onu beznaděj vnutit? Co si říct, že jejich chování je jejich problémem, které do mě zrcadlí? Že jejich energie se mě nemůže dotknout, protože já takovou nechci? A že – s otevřeným srdcem – já mám na to nalézt řešení?

Oni přece mohou jen tak daleko, kam je pustím já sama! A jak naleznu to řešení? Především tak, že ho nebudu hledat. Vůbec. VŮBEC!

Paradox? Ani ne. Jsme li na něco upnutí, na něčem či někom závislí, lpíme na tom, lpíme na výsledku, aby dopadl podle našich představ, podle našeho očekávání (ach .. zase to očekávání!), dostáváme se do bludného kruhu sevření myšlenek a emocí, které roztáčí spirálu představ, očekávání, splněných a nesplněných snů, následně našeho zranění, domnělých křivd a potvrzování si toho, jak se nám – bezmocně- vede.

Přitom – uvědomme si – minulost nezměníme a budoucnost neznáme. Nikdo. Jediný smysl bytí je naše přítomnost, kterou bychom měli naplno žít a prožít. Proč se tedy trápit tím, co možná bud a možná nebude?

Pojďme se zaměřit na přítomnost. Na to, co potřebujeme, co můžeme ovlivnit. A jednou z těchto důležitých věcí je naše zdánlivě obyčejné fungování.

Po ránu se probudit, nasnídat se dobrým jídlem, jít do přírody či si alespoň otevřít okno a nadýchat se čerstvého vzduchu, v práci se věnovat práci a ne čemukoli jinému, zkusit pohyb – i obyčejná chůze je krásná a zdraví prospěšná – a ne v poslední řadě – spát. Dobře a kvalitně.

Doslova si rozplánovat život do jednoduchých kroků. A ty plnit. Jeden po druhém. Včetně jídla, spánku, pohybu. Takzvaně se uzemňovat. Naučit se více vnímat své tělo, bez něhož by nebyly ani naše emoce a myšlenky, fungovat v bazálních věcech a především mít se rádi. Sami sebe. Být k sobě laskaví, jemní. Přesně tak, jako byste utěšovali a pečovali o vaší nejlepší kamarádku či o vašeho nejlepšího kamaráda.

A až se vám ty jednoduché kroky povede splnit, vyzkoušíte si, že přece jen máte moc nad – třeba částí – vašeho života. Máte moc! To znamená – nejste bezmocní! Té moci nad ovlivněním vašeho fungování bude postupně přibývat, ruku v ruce s vaší sebedůvěrou a sebeláskou.

A třeba si všimnete, že i vedle vás jsou lidé, kteří se cítí podobně jako vy. Napadne vás, jim darovat něco, abyste je potěšili. Co? To, co nic nestojí, ale znamená všechno. Váš úsměv, váš čas, váš zájem, vaší pozornost, vaše emoce. Vaše Světlo, které se ve vás rozzářilo. To vůbec není málo.

Poznáte pak, že po takovém (ob)darování druhých nejste vůbec bezmocní. Naopak. Budete nejmocnějšími na celém světě. Protože jste dokázali někomu prozářit den. A navrátit víru v dobro. Třeba i to Nejvyšší ….