Dlouho to téma se mnou rezonuje, ale pokaždé, když mi napadlo jej napsat, obávala jsem se, že nenaleznu vhodná slova tak, aby bylo srozumitelné a vedoucí k zamyšlení. Až moje spřízněná duše Mo… mě přesvědčila, abych jej zveřejnila.

Takže tady je:

Jistě se i vám v životě stalo, že jste se snažili ze všech sil někomu nebo něčemu pomoci (v práci, v soukromí…) s dobrým úmyslem, a přesto se to nezdařilo, a nebo právě naopak vaše snaha skončila nepochopením, často i odsouzením či nepřátelstvím.

Ano, jistě …nevyžádaná pomoc.

Psala jsem o ní v minulých textech. A sama jsem jí páchala. Postupem času mně totiž docházelo, že nestačí jen mít čistý záměr. Že bychom se měli současně zeptat, jestli smíme pomoci??

Jak poznáme, že smíme?

Tak, že se věci daří. Rozhovory plynou v lehkosti, všechno je jakoby samozřejmé, věci do sebe zapadají a zvláštní “náhody” (protože víme, že náhody neexistují) nám pomáhají náš cíl uskutečnit.

Máme přitom pocit, že se věci dějí, jak mají, že je nám po duši a po těle dobře a máme radost z toho, co děláme.

A naopak:

Pokud to tak být nemá, věci drhnou, neplynou, i přes naší usilovnou snahu opakovaně selhávají, přicházejí další a další komplikace, nedorozumění a náš cíl je v nedohlednu. Vnímáme úzkost, někdy vztek, že to nejde, strach z toho, jak to dopadne, a často nám tělem projede nejistota, sevření žaludku, zrychlený tep a pocit nepohody.

Jedna z nejtěžších zkoušek během cesty duše je naučit se nepomáhat tam, kde nemáme. A to ani těm nejbližším. Protože není snad větší bolesti než dívat se na někoho nám milého, který se trápí, my víme, jak mu pomoci, ale jeho zrání nesmíme urychlit.

Proč?

Pamatujete si na příběh chlapce s motýlí larvou? Chlapec věděl, že se z kukly vylíhne přenádherný motýl, a nemohl se jej dočkat. Proto se rozhodl, že mu pomůže na svět, a opatrně jej vysvobodil z motýlí kukly. Motýlek byl opravdu skvostný. Jeho syté barvy na slunci zářily a když roztáhl křídla, kresba na nich byla dechberoucí.

Jenže – neodletěl. Narodil se pomocí chlapce předčasně, byl slabý na to, aby mohl létat, dokonce neuměl ani pít ovocný nektar, a tak za krátký čas po narození zemřel…

Je to velmi těžké, ale musíme přijmout fakt, že jsou věci, které neovlivníme, a jsou situace, kdy bychom neměli pomáhat, protože dotyčný člověk musí projít vývojem, jak má, v jeho vlastním tempu – nikoli v našem.

Nikdo z nás nežije životy těch druhých a proto nemůžeme vědět, co je pro ně nejlepší.

Musíme respektovat i fakt, že každý z nás má určitý stupeň vývoje – kam dojde, nakolik se jeho duše otevře, nakolik on sám bude chtít a kolik je mu do vínku dáno.

Protože ano – jsme odlišní.

Jsme odlišní v našich zájmech, snech, tužbách i v naší životní cestě.

Proto si často kladu otázku, zda smím v dobrém něco udělat, a nebo spíše vyčkat a nechat dotyčného, ať se zkusí s danou situací poprat sám. (Samozřejmě, bavíme se o životním zrání – nikoli o záchraně zdraví a života).

Jsou totiž mezi námi lidé, kteří se do nepříznivých situací dostávají opakovaně – obvykle proto, aby se poučili a neopakovali chyby z minulosti, a uměli se k životu postavit znovu a lépe. Život totiž tuto možnost často ve smyčkách vývoje nabízí. A prosím, vnímejme chybu nikoli jako katastrofu, ale jako příležitost k nápravě a růstu  )

V Indii existuje kastovní systém, kdy se lidé obvykle stýkají ve své společenské vrstvě, volí si z ní své partnery a málokdy vykročí z jejího rámce.

Neznám historii Indie ani tamní společenství, kdysi mě tento fakt iritoval – dnes jsem smířlivější, nehodnotím a pouze přijímám fakt, že existují Nedotknutelní.

Možná, v přeneseném slova smyslu, existují Nedotknutelní i v rámci naší (ne)pomoci, jimž – třeba zatím? – nemáme pomáhat, protože bychom měli respektovat jejich cestu…