Jedním z nejčastějších témat, které spojuje klienty probírající soukromé vztahy s těmi, kteří řeší profesi a fungování v ní, jsou témata osobních hranic a zejména vlastní sebehodnoty a zdravého sebevědomí v kontextu širšího okolí. Ono se řekne “osobní hranice“, ale jak se nastaví? Kdo je určuje? Jak se budou dodržovat? Okolím i mnou? Co když si je nastavím špatně? A musí být vůbec?

No hádejte, ano, musí 🙂

Pro vytvoření osobních hranic musíme zabrousit daleko do minulosti, do našeho velmi útlého dětství, kdy nás naši nejbližší, tedy rodiče, sourozenci a posléze škola učili, kdo jsme a kam patříme. Právě interakcí s těmito blízkými lidmi jsme si mohli opakovaně ověřit, kým jsme, jak nás druzí vnímají, co můžeme a nemůžeme dělat, co se stane, když překročíme hranice (pravidla) nastavená vnějším světem, jaký to bude mít vliv na ostatní a na nás. Zjistili jsme časem, že sice mohou mít naši nejbližší na nás nějaký názor, mohou nám předkládat i směr, kterým by se dle nich měl ubírat náš život, ale my to tak necítíme. To proto, že si začínáme uvědomovat naše “já”. 

To já, které se pozvolna osměluje a začíná – někdy v souladu, někdy navzdory – druhým vidět svoji hodnotu, podloženou prožitými životními zkušenostmi, názory, našimi úspěchy i nezdary, získanými znalostmi a dovednostmi a ne v neposlední řadě i vědomím předávaným v našem rodě z generace na generaci.

Může se pak stát, a je to zcela zdravé a přirozené, že si nejprve na našem okolí, později i v širším kolektivu (zájmovém, pracovním, atd.) budeme zkoušet a ověřovat říci svůj názor a stát si za ním. A to nezávisle na mínění druhých.

Čím starší a zkušenější budeme, čím větší hodnoty námi vytvořené budeme mít v zádech, tím jistěji a možná důrazněji budeme sami za sebe vystupovat, a současně budeme zjišťovat, že ne vždy se vyplatí být součástí skupiny lidí, která mlčí (i když by neměla), a naopak že sice sdělením svého postoje si můžeme přivést menší šrámy vzniklé v dialogu s okolím, ale naše duše, naše já bude plesat, protože se bude učit a trénovat na další kolize, a hlavně – bude si budovat zdravou sebehodnotu i sebevědomí, bude spokojená, protože zjistí, že sami se dokážeme za sebe a své zájmy (potažmo zájmy lidí, které hájíme) postavit.

V tom případě by nás měla čím dál méně napadat otázka: “Mohu si dovolit?” (Mohu si dovolit zdražit cenu za svou práci? Přestěhovat se na jinou adresu? Změnit povolání? Partnera? Jít studovat? Odejít ze školy do reálného života? Atd. ) Tedy –  “mohu si dovolit udělat cokoli podle svého, v rozporu s očekáváním jiných?”

Odpověď je jasná: Ano, můžete! Můžete si dovolit cokoli, co budete chtít, pokud to tak sami budete cítit a váš záměr bude čistý. Nebojte se být první a vystoupit z řady, udělat něco jinak, upozornit na sebe, nebojte se být vidět (o tom další blog), nebojte se stát sami za sebou a v první řadě plnit svá přání a sny.

Proč? Protože nikdo jiný to za vás neudělá! A protože všichni ve vašem okolí se k vám budou chovat přesně a jen tak, jak se vy sami chováte k sobě. Tedy – pokud jim dáváte najevo, že vždy počkáte, aby se první vyhovělo ostatním, že vždy ustoupíte, že cokoli prominete, že na vás nezáleží – věřte, že se druzí budou chovat úplně stejně k vám. Pokud se vám to nelíbí, změňte své chování sami k sobě. A budete li opravdu váhat, zda si něco můžete dovolit, budete li pochybovat o vaší hodnotě – stačí se otočit a podívat se na kus práce, vaše činy a postoje, které za vámi stojí.