Občas se stane, že bolí svět. Občas se stane, že bolí tak, až nás to ničí. Občas se stane, že se s tím pokoušíme něco udělat, ale čím více chceme, čím více bojujeme, tím více se nám nedaří a s vypětím všech sil ledva uhájíme dobyté pozice. Jsme vyčerpaní, unavení, malomyslní a zoufalí. Co nám to říká? Co máme dělat dál?

Někdy se věci nevedou podle našich představ. A my je nikterak neovlivníme. Právě naopak – čím více se snažíme, tím hůře pro nás. Je to jasný signál, že takhle už ne. Že toho máme okamžitě nechat. Přestat s tím. Přestat se snažit. Zasahovat.

Protože věci se dějí, jak mají. Je v tom řád. A jistota vesmíru. Stačí to přijmout. Nebojovat.

Proč? Protože vnější svět bývá často odrazem toho našeho vnitřního, nejbližšího. Jak chceme dávat do pořádku celý svět, když sami máme nevyřešené vztahy, nevyřešené sami sebe? Jak chceme, aby se dařilo všem, když se nedaří nám? A – věnujeme se sami sobě dostatečně?

Co když právě odsouvání svých vlastních problémů a nahrazování je globálními je pouhý útěk od naší reality? Má pak takové chování smysl? Na čem více záleží? Na přístupu ke globálnímu oteplování a nebo na tom, aby se vám hezky žilo?

Ne. Neznamená to, že máme být lhostejní ke svému okolí. Právě naopak! Máme se snažit budovat a rozvíjet vztahy v našem nejbližším okolí, v našem nejbližším mikro-světě, aby se v něm hezky žilo našim blízkým i nám. Máme se učit naslouchat, ale také umět si říct o to, co potřebujeme my.

Máme se naučit přijímat i dávat. Máme se naučit pečovat i být opečováván. Máme se naučit důvěře. V to, že všechno má smysl, a že na některé věci je dobré si počkat. Máme se naučit vděčnosti za to, co máme, a pokoře přijmout i neúspěch.

Až tehdy, dáme li do pořádku náš mikrokosmos, bude v pořádku celý svět.