Jsem lékařka. Náplní mé profese je péče o pacienty preventivní (tedy aby se choroby nestávaly a oni byli zdraví), diagnostická (aby se na daná onemocnění přišlo včas) a terapeutická (aby se daná onemocnění léčila).

Jsou onemocnění a úrazy pacientů, které se podaří zcela zahojit. Vyléčit. A dotyčný jedinec je pak zcela zdráv, jak býval před tím. Jsou však onemocnění, která jsou dlouhodobá či úrazy, která zanechají trvalé následky. A medicína si pak může blahopřát, pokud se jí povede léčit tyto stavy tak, aby se zdraví jedince co nejvíce přiblížilo normálu, tedy téměř k vyléčení.

Fakt, zda půjde nemoc člověka zcela vyléčit, nebo “jenom” (uvozovky proto, protože to žádné jenom není) léčit a udržet stav pokud možno blízký normě, a nebo léčba takového onemocnění bude v čase velmi pokulhávat a ani současná medicína nebude umět chorobu zvládnut, závisí na mnoha faktorech.

Jedním z těch nejpodstatnějších je celostní přístup lékaře a především přístup samotného pacienta. Pokud se bude lékař při vyšetření a léčbě pacienta zajímat i o jeho duši, o to, co jej trápí, tíží, jaké má vztahy a jak se mu daří, má v léčbě dlouhodobých onemocnění, zejména pak těch, které se označují jako psychosomatická, velkou šanci na úspěch.

Ten je však podmíněn tím nejdůležitějším, a to je motivace pacienta na uzdravení se a jeho aktivní podíl na léčbě samotné. Bez nich to opravdu nejde. Zdánlivě jasná motivace k vyléčení se má totiž mnoho úskalí.

Někomu se může hodit být dlouho na neschopence a vyhnout se tak například práci, která jej nebaví, někomu se může hodit být vnímán jako nemocný, protože pak jsou na něj jeho blízcí hodnější a spíše mu všechno projde, i to, co by jinak neprošlo, někdo sleduje jiné cíle. Toto není neobvyklé a v učebnicích medicíny se označuje jako tzv. bolestivé chování. Typické například pro vlekoucí se bolesti zad.

Musíme si zároveň uvědomit, že aktivní přístup pacienta je většinou velmi náročný, nepohodlný, často bolí fyzicky i na duši, a není nikde psáno, že musí být korunován úspěchem, tedy vyléčením. Je proto logické, že se mu často ve strachu, i v pohodlnosti, pacienti vyhýbají a zkoušejí různé výmluvy či nepravdy, proč to či ono nejde.

Nedochází jim v tu chvíli, že to nedělají pro lékaře, aby jej potěšili, ale jen a pouze pro sebe a své zdraví. A když to nezvládnou, často pak hledají viníka, který za to může. Ať už označí lékaře, jiného člověka, společnost …

Tohle je totiž rozdíl mezi léčit a Vyléčit. K tomu, aby se člověk vyléčil, je bezpodmínečně nutný jeho aktivní přístup, vůle, zodpovědnost a motivace.

Tu samou analogii můžeme vidět ve společnosti, která stůně na zlobu, nenávist, agresi, nepřátelství, závist, podezírání a nepřejícnost. Můžeme tisíckrát označovat vládu či kohokoli jiného za viníka. Pokud se však nezměníme sami, pokud neotevřeme naše srdce lásce, laskavosti a dobru, jeden každý z nás, nic se nestane. Můžeme si pak do nekonečna stěžovat.

Slýchávám teď různé výzvy k bojům, občanské neposlušnosti a nepokojům, aby se “potrestala” společnost. Kdo je však společnost?? .… My, občané. Potřebujeme se ještě více trestat?? Komu prospěje další eskalace zloby a nenávisti??

Ta pravá cesta je v srdci .…