Na zimě mám ráda jedině Advent a Vánoce, ty miluju. Ale zbytek, včetně sněhu, koulování, lyžování, bruslení a mrazu bych okamžitě zrušila. Až tak jí nemám ráda a každým rokem to je horší. Představa, že bych někdy byla na horách v zimě, ve mně vyvolává nutkavý pocit na zvracení a jedinou představu, kterou v zimě akceptuju, je sedět u krbu na ovčí kůži a dívat se z OKNA ven, že je tam hezky bílo. Myslím, že se mně kdysi v minulých životech muselo v zimě na horách něco stát …. ??

Již během podzimu na mě – právě kvůli nadcházející zimě – přichází chmurná nálada a já řeším, čím to překonám. Většinou se zaměstnám prací ještě víc, než je u mě obvyklé, ale i tak si vždy říkám, jaké by to bylo, kdyby – alespoň pro mě – existovalo pouze jaro a léto. Jenže v přírodě to tak není, a musíme respektovat její – moudrý! – řád. A stejné je to i v životě.

Byli bychom rádi, kdyby se nám ve všem vždy a všude dařilo a byli jsme šťastní. Jenže – někdy to chce osud jinak a štěstí se od nás na chvíli vzdálí. A my to musíme přijmout, třeba proto, abychom později pochopili, k čemu to bylo dobré. Každý z nás i nese v sobě různá trápení, bolesti a skrytá tajemství.

Zkusme proto využít tento adventní čas, čas čekání na příchod Spasitele, sami pro sebe. Zklidněme se, najděme si chvíli sami pro sebe, nalaďme se na své vnitřní Já, utřiďme si myšlenky a poctivě dojděme k problémům, které nás tíží. Přijměme je, dovolme si prožít smutek, bolest a vše, s čím jsou spojeny, dovolme si emoce, smiřme se se situací, která se k nim váže a pusťme je, odevzdejme starosti Bohu a Vesmíru. Usebrat se se tomu říká.

A s nadějí v srdci, v klidu, tichosti a pokoře před životem odpočívejme a čekejme na řešení. Někdy totiž – pokus sami nevíme – nemusíme řešení aktivně hledat. Právě to, že jej nevidíme, často bývá znakem toho, že situace není dosud zralá a na vyřešení je třeba si počkat. Zkuste přijmout fakt, že všechno kolem nás se děje tak, jak má. A to je dobře.

Požehnané Vánoce vám všem!