Zůstala jsem doma sama s mými psy. Užívám si, že když uklidím, nikdo mně pořádek nezničí. A všechno, i stůl, zůstane čisté 🙂 Dámy mě jistě chápou 🙂
Povídala jsem si hodiny s kamarádkami, šla nakoupit, na masáž a na kávu. Jen tak.
Při pohledu na vycíděný byt se ozývá má duše, že i ona by potřebovala vyčistit. Umýt od nánosů starostí, všeho nedobrého, co každý z nás potkává denně ve svém životě, od semínek smutku, které by neměly zakořenit a rozrůstat se, a od zatím nezpracovaných témat, které mě mohou brzdit. A tak se docela těším, že budu mít prostor pro sebe a k sobě. Že si najdu čas na své myšlenky, a to, co od života chci. A že zkusím překrásný rituál k Odpuštění.
Ne, nebudu vám psát, jak se provádí – ráda se o návod k němu s vámi podělím individuálně, až si budu jistá, že to myslíte vážně a nejde jen o pózu nebo momentální rozmar. Protože by se k němu mělo přistupovat opravdově a s úctou. Ale vím určitě, že neexistuje téměř nic krásnějšího a potřebnějšího, a že i vám by tento rituál dokázal pomoci.
Setkala jsem se s názorem, že odpuštění je jen zástěrka. Alibismus nás samotných před sebou. Že prý, po spáchání něčeho špatného, přijmu jen odpustek a vše bude zase v pořádku. Že to tak nefunguje. A že je to jen pouhý útěk před odpovědností. A také že je nutné přijmout trest. A pykat za své chyby….
Jenže …. KDO určí, co je chyba?? KDO určí, co jsem dělala špatně?? A KDO určí, jaký má být můj trest?? Bůh??
Jsem věřící. Už od mala jsem byla vychována k víře v Něj a jsem za to vděčná. Jsem si jistá, že Jeho záměrem není trestat a soudit, ale naopak přijmout nás v lásce a naději. To jen lidé si pod rouškou různých náboženství vymysleli pravidla, která vyvolávají bázeň z nesplnění. A která jsou – obvykle – poplatná společnosti a době, v níž žijeme. Víra je přece v srdci …. ??
To jsme se ale dostali daleko. Pojďme se trochu vrátit – sami k sobě.
Co je Odpuštění?
Uvědomění si toho, co se stalo. Že jsme se v danou chvíli rozhodli v dobré víře, že je to správně, a má to tak být. Poznání výsledku našeho rozhodnutí. A přijetí toho. Včetně bezpodmínečného přijetí sebe sama….
A to vůbec není málo ….
Budu li žít s pocitem viny, a následného trestu, budu mít dojem, že někdo jiný ovlivňuje můj život. Nebudu spokojená, a možná se budu bát vykročit do neznáma. Protože nebudu žít sama za sebe.
Pokud však dojdu k odpuštění, přijmu se. Bezpodmínečně. Taková, jaká jsem. S láskou. A budu vědět, že všechny mé kroky jsou právě jejím důsledkem. Možná mnohokrát padnu a mnohokrát budu plakat.
A možná ani nedosáhnu snu, za kterým jdu. Ale cesta, na niž jsem vkročila, bude jen moje. A užiju si jí, naplno….
Osud nám všem zamíchal a rozdal karty. Je ale na nás, jakou hru s nimi budeme hrát. Můžeme si zvolit.
Žijte naplno. A s otevřeným srdcem….