Jistě jste slyšeli. Causa Dušek. Že si již nevzpomínáte? Herec a propagátor alternativního přístupu ke zdraví pan Jaroslav Dušek se měl vyjádřit v jednom z rozhovorů k tomu, že ovlivňujeme naším chováním a jednáním, ale i vůlí žít či nikoli, naše onemocnění včetně těch onkologických. Dokonce měl prý říci, že pokud zemřeme na onkologické onemocnění, nechtěli jsme žít.

No… Víte, jsem velmi opatrná k tomu, abych se vyjadřovala, co údajně někdo měl někomu dalšímu říct… Pokud jsem u toho přímo nebyla, a ještě hůře pokud to proběhlo medii, nejsem si jistá, zda se to tak stalo. Proč? Protože honba za senzací některých medií nezná hranic… Pamatuji si, jak zhurta a razantně výroky pana Duška odsoudili představitelé naší vlády a jak se od něj mnozí distancovali. Já nejsem jeho příznivec ani zastánce. Ale ani soudce. Vnímám jej jako skvělého herce a moudrého člověka, s jehož některými názory mám sama velký problém.

Co je však nesporný fakt je to, že ať chceme nebo ne, lidská psychika je zcela zásadně spjata s imunitou a díky ní se všemi pochody v našem těle. A zcela zásadně je ovlivňuje. Dokonce se tomuto tématu věnují dvě uznávané lékařské vědy – neuropsychoimunologie a psychosomatika (a pozor, ta opravdu, myslím ta medicínská, není to, co prezentují někteří lidé včetně – bohužel – dvou známých lékařů – na sociálních sítích).

Jde o to, že naše tělo je nastaveno na nějakou normu. Harmonii. Rovnováhu. A cokoli, co jí poruší, ať už neznatelně, více nebo drasticky, zanechá adekvátní stopu jak v našich buňkách, tak i v našich emocích. Které tu vždy byly, jsou a budou, ať se to někomu líbí či ne. A které budou vždy silnější než naše mysl, protože jsou velmi staré a prapůvodně nám pomáhaly (ve spojitosti s některými působky v našem těle, které vyvolaly stresovou reakci) přežít. Boj nebo útěk.

Problém je ten, že my už tolik (nebo vůbec) neutíkáme. Nebojujeme. Jen ty emoce máme stejné. A díky nim (a výše zmíněným tělesným působkům a projevům) i tak dojde k reakci boj nebo útěk, jen jaksi bez toho výsledného běhu někam. Tělo, mysl i duše prožijí stres, ale nemohou jej ventilovat během. Fyzickou námahou. Zůstane uzamčen v našem těle. A tím uzamčením škodí… (čistě biologicky – nahromaděné hormony a působky se nedostatečnou svalovou aktivitou nemohou zmetabolizovat a vyloučit … co z toho plyne?? SPORT je ZDRAVÝ).

Všichni víme, že jednorázovou zátěž, třeba velkou, obvykle všichni zvládneme. Ano, dá nám zabrat a jsme po ní unaveni, ale zvládneme. Mnohem horší je takové to tisíckrát nic… píchání pomyslným špendlíčkem, situace, v níž nám není dobře, ale neumíme/nemůžeme jí řešit a vyřešit… a které se bojíme. Tou může být cokoli – neshody s partnerem, bolavá láska, obtíže v zaměstnání, velký shon a přepracování, nedostatek spánku, nesprávná životospráva, výživa… návykové látky atd.

To vše mohou být spouštěče (za několik měsíců či let) takzvaných civilizačních chorob a nebo i onkologických onemocnění. Ano. Bohužel. Přičemž psychosomatika už umí celkem dobře přiřadit jednotlivý orgán k emoci (něco nemohu strávit, někoho  nemohu vydýchat, nebo pustit (vylučování, někoho mám pod kůží, nějaké břemeno si nesu na ramenou … nevykomunikovaný vztahový problém mi tíží na prsou… nebo v krku).

Nelze však s jistotou říci, že jen emoce a náš přístup za vznik onemocnění mohou. To jistě ne. Svou roli hraje i genetika, životní styl, vliv prostředí kolem nás, a mnohé další faktory. Proto tvrzení, že třeba dítě umírající na rakovinu nemá rádo život je jistě nadnesené a velmi nešťastné. U každého může být příčina jiná. Včetně vlivu rodinných zvyklostí, vztahů, dlouhodobého trápení atd.

Co je však pravdou je fakt, že jsme to my, kteří si volíme svůj postoj k (jakékoli) nemoci.

Ano, volíme. Ten nám nikdo nepodsouvá a je jen na nás. Jistěže nám kolegové lékaři radí, co máme dělat, jak žít, ale – ruku na srdce – poslechneme je? Řídíme se jejich radami vždy? To je problematika těla, orgánů.

A co duše? Psychika? Co je nemoc? Nemoc je NE-MOC. To je potřeba si uvědomit. Nedostatek nebo ztráta naší aktivity, akčnosti, moci něco s danou situací udělat. Tedy i naše závislost díky tomu na okolí, na druhých (chcete li BEZ-MOC). Co nám má NE-MOC říct? Zastaví nás. To je důležité! Zastav se. Dej si pauzu. Klid. Zamysli se. Neděláš něco špatně? Nestalo se Ti něco, co je třeba řešit? Nemáš nějaké trápení? Neměl bys udělat něco jinak? …

Je to jen část otázek, které je třeba si položit a zcela upřímně na ně odpovědět. A rozhodnout se, zda se nad nimi zamyslím a změním, co mám (třeba i s pomocí kouče nebo psychoterapeuta) či zda se ze mě stane OBĚŤ, zcela – vědomě – závislá na druhých.

Uzdravení bohužel u každého slíbit nemohu. Co ale mohu slíbit je fakt, že pokud si zvolíte správnou cestu, tu vaší, a budete aktivní, nikdy nebudete BEZ-MOCNÍ. A pravděpodobně jen málokdy NE-MOCNÍ.