Když jste si jí bral, byla něžná jak jarní orosená květina po ránu, jemná tak, že i vánek by jí mohl uškodit. Na rukou jste jí nosil, plnil každičké přání, a nemohl se vynadívat na to, jaká je a co dělá. Byl jste pyšný, že je vaše, a kamarádi vám jí záviděli.

Pak přišly nějaké starosti, děti, a aniž byste postřehl, z květinky se stala drsná furie, která nejde pro ostré slovo daleko, kleje jak dlaždič a s ničím není spokojená. S vámi už vůbec ne. Ať děláte, co děláte. Mezi vámi je dusno, hádky jsou na denním pořádku, sousedi vědí detailně o všem, co se u vás řeší, protože její hlasitost předčí motorovou pilu, když křičí. Často jste se naučil nereagovat, protože podle vás to nemělo cenu, a komunikaci s ní jste se dlouho úspěšně vyhýbal.

Tedy – hádky byly. A najednou ustaly. Ufff. Říkáte si. Konečně! Konečně dala pokoj! Oddychnete si a těšíte se na klid. Je vám jasné, že bývá naštvaná a když se urazí, nemluví a dokáže mlčet třeba dva dny. Tohle je ale nějaké jiné. Nové. Takové to – zlověstné ticho. Ticho před ničivou bouří.

Vaše žena pozdraví, zeptá se, co chcete jíst a kdy, sdělí vám, co je třeba nakoupit nebo co potřebují děti, ale jinak mlčí. Ta, před kterou bledly závistí i činné sopky, najednou nemá vůbec žádné emoce a nic neřeší. A mlčí. Nevyčítá, neraduje se, neplánuje, nebrečí, nekřičí, nesměje se, neříká, jaký měla den. Mlčí. A vám správně dochází, že tohle bude problém. Mega problém.

Proč? Protože ticho je nejsilnějším křikem ženy. Tím největším. Nejžalostnějším. A také – tím posledním. Pokud totiž mlčí, už to pravděpodobně vzdala. Vzdala ten problém, i vás. Poznala, že nemá smysl naléhat, prosit, plakat nebo křičet. Že s vámi nic nehne. Že přestože opakovaně mluvila tak hlasitě, že by se i hluchý ustrnul, jen vy jste neslyšel. Nebo nevnímal. Že jí nepomůžete.   Že se o vás nemůže opřít, zejména ne ve chvíli, když je jí nejhůř a vaší pomoc potřebuje. Protože ví, že jí nejspíš nedostane. A tak se stáhla. Uzamkla tu bolest v sobě a postupně se s ní učí žít. Stává se vnitřně silnou. A zraje. Jen už ne pro vás.

Jestli vaše žena začala mlčet, ještě máte čas. Ne mnoho, ale ještě můžete zbořit zeď, která mezi vámi roste. Je to ve vašich rukou.