Byl to pes, co se nenarodil pod šťastnou hvězdou. Od malička nechtěný, týraný, s těžkým životem, se smůlou potkávat zlé lidi, kteří mu ubližovali. Ale taky, sem tam, občas, ty hodné.

Gump. Mnoha z nich otevřel srdce. A poopravil život. Čím? Naučil je žít. Třeba takhle: I Gump měl svá velká trápení a bolesti. Jen nevěděl, že se to tak jmenuje. Trápení. A Bolest. On tomu říkal situace. Kdyby věděl, že má bolest a trápení, bál by se. Bál by se něco vůbec udělat, A byl by smutný a neradoval by se ze života. On to nevěděl. Věděl, že má situace. A ty že je potřeba řešit. Vyřeším, nebo nevyřeším. Nic víc, nic méně.

Byla situace, kdy se probudil promrzlý do chladného deštivého rána. A byla situace, že ho (zase) zlý člověk bil, týral a nechal skoro zemřít. Gump nevěděl, že by mohl donekonečna rozebírat, proč se to stalo, co za tím bylo, co asi cítil ten člověk, co asi by měl cítit on, jak a proč s tím naložit a nebo nenaložit … Neuměl to. Uměl něco jiného. Prostě žít. A chtěl žít. A tak ani neřešil. Jen byl. Tady a teď.

Když byla taková situace, ptal se sám sebe – máš hlad? A žízeň? Dýcháš? Hýbeš se? Tak to není tak zlé. Když proti němu stál pes, co ho mohl zabít, věděl, že musí do boje. Buď a nebo. Že vyhraje, a nebo taky ne. Ale že dá do toho všechno. A taky věděl, že každá situace má svůj začátek a konec. A tak jako se slunce schovává, když jde spát, a nastane noc, a po ní zase ráno, skončí i bolavé situace a bude zase líp.

Zkuste být jako Gump. Teď a hned.

A P.S. – u té knížky budete plakat.