Současná turbo doba přináší turbo zážitky. Tak crazy a v takovém sledu, že by mě to ani při nejlepší vůli nikdy nenapadlo. Spousta změn, životních pravd i zlomů, kotrmelců a pohlazení, pádů a opětovného vstanutí i Božího požehnání. Ano, děje se všem. I vám. A musíme se tím nějak popasovat.

Jsem Štír. Bytostně nesnáším změny (pravda o něco méně než Býčci), a možná proto se mi dějí. Zvládala jsem je silou vůle a s úsměvem na rtech. Zatla zuby, nadechla se a skočila. Ostatní nechápali, já v duchu děkovala Pánu Bohu. Šrámy na těle a duši neviděl nikdo. Jen já. A do dnes je ukážu jen Jediným. Výjimečným.  Ale hojila jsem se (doslova i přeneseně) vždy dobře, vlastně jsem skoro nikdy nevěděla jak, z prachu jsem vstala poučená, posílená a vděčná za zkušenost, díky níž jsem mohla růst. Tam, kde jsem teď. A doufám, že ještě dál.…

Možná víte, že mě v polovině září letošního roku zastavila v mém pomyslném letu zdánlivě banální operace, která si vyžádala dva měsíce téměř ležení v posteli a s jejímiž následky se potýkám dodnes. Bylo to překvapení, po pravdě jsem očekávala, že do čtrnácti dnů, maximálně do třech týdnů, budu fit a v plné síle se věnovat jak pacientům, tak klientům v koučovně. Není tomu zatím tak.

Pochopila jsem, že tento fakt musím přijmout, nereptat, podrobit se režimu nastoleném operatérem a být trpělivá (trpělivost nikdy nepatřila mezi mé ctnosti )  …. tomu se učím, i díky mé nejvíc nejlepší průvodkyni M, která mi říkávala, jak moc jsem musela být unavená, když mě to zastavilo na dva celé měsíce…

Co jsem však nečekala, že má pověstná ocelová psychika, která vždy držela zejména ve stresu (v podstatě přímo úměrně tíži jsem bývala zocelenější), se začala bortit. A křehnout.

Ne, že bych se sesypala, ale .… často jsem se dojala zdánlivou banalitou .… sem tam byly slzičky .… sem tam přišla ztráta víry a naděje .… a sem tam jsem zoufale prosila o pomoc moje nejdražší  .… oni vědí, kteří to jsou .… , kteří při mě stáli. A které i díky jejich postoji miluju ještě víc .…

A já pochopila jednu věc: Že na to, abych se uzdravila, musím zcela opustit sílu a vůli, a mám v pokoře přejít jen a pouze do tiché víry a naděje. A že je na místě dovolit si křehkost.  Včetně toho, že se mohu rozpadnout na tisíc kousíčků a vůbec netuším, zda a kdy se složím dohromady, a zda budu stejná, jako předtím.

Víte, co se stalo? Ten pocit je neskutečně očistný a osvěžující. Dokonce tak, že hmatatelně cítím naději.  Zcela odešel strach a  s mnohem snáze se mi žije. Změnila jsem se i fyzicky (doufám, že k lepšímu? .… ) a co víc – se změnou mou přišla velká změna chování mého okolí .… jsou pozornější, milejší, automaticky mně nabízejí pomoc, muži jsou mnohem více galantní a cítím se velmi žensky .…

Kdyby moje komplikace neměla přinést nic jiného, tak za tohle to stálo.

A co z toho je důležité pro vás? Víte, často si my ženy stěžujeme na chování, nedostatek zájmu, pozornosti a něhy našich mužů. Zkuste jim ukázat vaší něhu a křehkost, DOVOLTE sobě i jim, aby bylo o vás pečováno, USTUPTE z tlaku a vůle do emocí, přijměte je v sobě a nebojte se je dát najevo i vašemu okolí.

A stane se zázrak. Jen tam, kde je muž dostatečně krmen něhou, může vyrůst do chápavého moudrého muže, který zná svou sílu, který ví, kde je jeho místo, který chrání a pečuje o svoji ženu i rodinu a přirozeně je vede. A naopak, je li žena chráněna a opečovávána, poskytuje li jí muž bezpečí a stabilitu, dovolí sama sobě jít více do ženskosti a otevřít se mu.