Nesnáším změny.

Teď si už zvykám. A učím se s nimi pracovat.

Ale byly doby, kdy mě přiváděly k šílenství. A není to tak dávno.

Jsem totiž chronicky plánovací typ. Já měla naplánovaný celý život! I pětiletky se přede mou musely červenat! Jak já všechno měla utříděné ! A několik dalších variant navrch, kdyby se náhodou osud rozhodl nespolupracovat.

Myslela jsem si, že jsem připravená na všechno.

Ano, teď už vím …. A také se směji.

Říká se, že chcete li dobře pobavit Boha, povězte mu o svých plánech.

V mém případě se musel smíchy válet po zemi a nehorázně se řehtat. Možná ještě teď.

Dával mně to pěkně ….hmmm, sníst. Všechno bylo jinak. A ne, že během týdnů, ale hned, okamžitě, věci se měnily rychlostí blesku a to, co platilo ráno, neplatilo odpoledne nebo večer. Včetně zcela zásadních situací.

Řvala jsem, bojovala, vzpírala se, prosila, plakala, vztekala se,slibovala …. Všechno marné.

Nenechal se oblafnout.

A tak jsem to musela …. PŘIJMOUT. Hezky POKORNĚ.

Naučit se NEŘEŠIT, jen si tak SPLÝVAT s tím, co se děje, dovolit si to prožívat, pustit emoce, a s NADĚJÍ se spolehnout na Něj, Vyšší Dobro, že to, co se děje, se tak dít má….

Pamatuji si, když jsem poprvé zjistila,že na něco nejsem připravená, v jaké hrůze jsem žila a jak se bála, co bude, když nevím.

Co myslíte, že se stalo?

Nic.

N.I.C.

Ráno vyšlo Slunce, vše fungovalo, jak mělo, lidé chodili do práce ….

Jen já s úlevou zjistila, že MOHU NEVĚDĚT. Že to SMÍM. Že je to normální. Že se nic neděje.

Že nenastane žádná katastrofa.

A také, když chvíli počkám, že mně možná přijde myšlenka, osvícení, a já najednou pochopím souvislosti a zase budu vědět, kudy a kam mám jít.

I to se koučům stává 🙂

Tedy – nebojte se toho. Nevědět a neřešit.

Počkat si na tu správnou chvíli.

S důvěrou odevzdat starosti a přání Bohu.

Znám totiž tajemství.

Stane se jen to, co se stát má. A co je pro nás dobře.