Onehdy jsem, přátelé, vedla poměrně obsáhlou debatu s mladou kolegyní, cizinkou, která se domnívá, že ženy by měly být v podstatě odškodněny (například formou placených volných dnů každý měsíc) za to, že jsou ženy a že menstruují, neboť prožívají utrpení.

Argumentovala jsem, že menstruace je zcela přirozená věc, kterou zvládávaly ženy před námi, my a kterou zvládají i naše dcery, a že pokud je nějaký problém, měl by se řešit u lékaře a žádné placené volno jej nevyřeší. A soukromě jsem si pomyslela, že se svět opravdu zbláznil.

Nicméně když jsem o tomto tématu přemýšlela hlouběji, došla jsem k tomu, že jsme – obecně muži i ženy, ale teď se budu věnovat ženám – odpojeni od své podstaty. Od prastarých biologických i psychosociálních náležitostí, nad kterými se do dnešní doby nikdo nepozastavoval a které fungovaly po staletí…

Vidím to stále častěji i u svých klientů v koučovně.

Proč se tomu tak děje?

Domnívám se, že za tím vším vězí tlak na výkon. A na úspěšnost. Zvládnout víc práce, dosáhnout vyššího postavení, mít více peněz, letět do větší exotiky, mít dražší auto, dům, zahradu, dopřát dětem drahé soukromé školy, ideálně v cizině… atd.

Netvrdím, že je to špatně a čas od času to může udělat i radost – i já moc ráda létám do cizích zemí – ale… někam se vytratila přítomnost. Život sám.

Známe jen: z práce, do práce, na kroužky dětí, odvézt, přivézt, nakoupit, vyřešit, objednat… Opravdu tak chceme žít?

Vím a nikomu nevyčítám – musíme všichni platit faktury, složenky, zabezpečit naše rodiny – jen… chceme to tak?

Bohužel v dnešní době není možné, aby ženy zůstaly doma a pečovaly o děti a domácnost, jak to bývalo dříve. A tak se z nich staly kolegyně z práce, šéfky, úspěšné manažerky atd. Přijaly mužský svět s tlakem na výkon.

Jenže stále zůstaly ženami – a doma je obvykle čeká další práce, péče o děti, o dům… Na ni však nemají dostatek sil a energie.

A tak s vypětím a se setnutými zuby fungují, nakoupí, obstarají, uvaří, objednají… Avšak toto přemáhání se na nich podepisuje – na jejich duši, na jejich pohodě i na jejich fyzickém zdraví.

Pomalu a jistě nezvládají. Děti, domácnost, sebe, ani vztah. A vypětí, s jakým žijí, si bere nejvyšší daň…

Ničí něhu. Ničí laskavost, lásku, péči, klid a harmonii. Ničí objímající náruč, pochopení a utěšení.

Myslím, že proto se ženy ve vztazích stávají chladnými, vyčerpanými a bez emocí. Jen – naučeny tak po mnoha rocích – si myslí, že je to tak správné. Často ještě podpořeny takzvanou emancipací a feministickým hnutím.

A co muži?

Potřebují doma supervýkonnou manažerku, která zvládne a zajistí vše? Hledají doma kolegyni, která jim pomůže vyřešit jejich starosti?

Možná dočasně… A ta kolegyně má sama své vlastní starosti – proč by řešila starosti muže?

A tak muži doma často narazí. Na zeď nezájmu, chladu, únavy, odmítání a možná lhostejnosti.

Časem proto mnozí z nich začnou hledat láskyplné přijetí, péči, pochopení a něhu jinde. A pokud nehledají, láska se spolehlivě vytrácí. Jen – v tomto prostředí žijí děti.

Víte, velmi často se v současné době podceňuje mužská a ženská role. Tvrdí se, že ženy i muži dokážou cokoli, dokonce je tendence smazávat rozdíly mezi pohlavími…

Jenže po staletí fungující vzorce neošálíte.

Mužům je dobře v roli zabezpečujícího ochránce, lovce a bojovníka, a ženě v roli přijímající klidné náruče poskytující něhu a domov.

Proto by si ženy měly dovolit pustit se tlaku na výkon a alespoň doma dát vyniknout citům, laskavosti a péči. Odevzdat se něze.

A aby to mohly udělat, musí se cítit bezpečně, vnímat zázemí a ochranu ze strany muže. Pokud tomu tak není, může se rozpor v nich podepisovat na jejich zdraví – včetně gynekologických problémů. Psychosomatika se to jmenuje.

Vím, že jsou ženy, kterým rodina nic neříká a rozhodly se jít životem v mužské výkonné roli. Je to jejich právo a jejich volba.

Jen tvrdím, že většině je dobře… v něze…

Pečujme tedy o ni, prosím.