Bavily jsme se onehdá s mou neteří o tom, co je nejčastějším steskem řešeným v koučovně, a logicky z toho nejčastěji vyšla láska a trápení s ní. Neteř poslouchala mé vyprávění a zamyslela se. “Ty jsi vlastně taková doktorka pro lásku. A tady jí léčíš.”

Doktorka pro lásku. To mi nikdy nenapadlo. Přitom to je taková pravda .…

A tak jsem jí říkala, s čím láska nejvíce stůně. Že to bývá nepochopení, malá nebo žádná komunikace s partnerem, nezájem o toho druhého, pouhé braní, aniž by došlo k dávání lásky, že to často bývá únava z čekání, když si něco přejeme, aby se partner nějak zachoval, ale on to buď nepochopí, a nebo nechce udělat … a nám po týdnech, měsících nebo letech docházejí síly… Že právě z toho věčného čekání na .… zázrak ??? .… se můžeme vyčerpat, protože přestože se snažíme svou lásku dávat, žádnou nazpět nedostáváme .… Začneme pak pochybovat o sobě samých, o naší hodnotě, zda jsme vůbec hodni lásky, zda si jí vůbec zasloužíme … a ano, poznáváte se, že ?? … a oživují se nám, bohužel, bolavé vzorce z dětství, které se do nás vepsaly a zůstaly tam … Pak nezbývá, než léčit lásku i k sobě samým.

Často ve frontě na ošetření stávají výčitky společné se zákazy, které dáváme sami sobě, když si lásku nechceme dopřát, a mnohdy jsou sledovány až přílišným lpěním na mínění okolí, které – jak známo – bývá velmi, velmi pokrytecké. Můžeme tam potkat i špatná nebo přílišná očekávání – to, když si projektujeme do toho druhého svoje sny a představy, které ale neodpovídají jeho přáním a možnostem, namísto toho, abychom je spolu komunikovali.

Někdy tam bývá i falešná představa, že láska se dostává “za něco” … když budu hodná, když udělám přesně to, co ty chceš … když naopak něco neudělám … když tě budu poslouchat …

Ne, přátelé, ta pravá láska je bezpodmínečná. Hluboce milující. A hluboce chápající a přijímající toho druhého takového, jaký je. Se všemi chybami a nedostatky, se všemi náladami,

vztekem a vzdorem, s návyky, které nás doma dovádí k nepříčetnosti, ale i s velmi citlivým a křehkým lidským srdcem.

A také tu máme nejtěžší pacienty … když láska bojuje o život pro dlouhodobý nezájem toho druhého, a nebo když umírá, protože odešlo srdce toho, kde bydlela … To pak musíme napnout všechny síly k tomu, aby pochopila, že ona sama je láskou. Že ona sama je důvodem, proč milovat a být milován. A že ona sama může vstoupit do kteréhokoli srdce, a tam se trvale usadit. Stačí jí jen otevřít bránu do srdce. A potichu naslouchat.

Protože není nic krásnějšího, než když se raduje a je šťastná. Hluboce milující.