Co že jsem to neměla? A nebo měla?

Čas.

Č.A.S.

Neměla jsem ho na psaní. Za to měla dostatek pro sebe. A o to tady jde.

Možná se vám zdá, že přeháním. Že přece čas JE. Že je ho všude plno. Každý ho má. Nebo může mít. Že nic nestojí. Neplatí se. Nečeká se na něj. Nedá se koupit ani prodat.

Jenže …

… to je právě ono.

Pokud jsme v pohodě my a naši blízcí, pokud všechno funguje. Nevnímáme jej.
Žijeme si své životy se všemi všedními radostmi a starostmi, s rozdělováním pozornosti mezi rodinu, práci, povinnosti i sebe…
Všichni na něj nadáváme, když se nám zdá, že je ho nedostatek, že nestíháme.
Ale ještě pořád je to ten okamžik, kdy si můžeme dovolit o něm takto mluvit, a přesto pro nás je.

Zdánlivě neomezeně.

Jsou však mezi námi ti, kteří znají svoje od–do. A nebo znají to DO u svých nejdražších.
A ti by dali všechno za to, aby dostali navíc pár minut.

Pár minut na své milované. Na děti. Partnery. Přátele.

Na to, co nikdy neřekli. A říct měli.
Na to, co nikdy neprožili. A prožít chtěli.
Na to, co sobě nebo blízkým nikdy nedovolili. A dovolit měli.

Na to, aby zastavili na chvíli svět.
Zavřeli oči a v mysli si uchovali jeho obraz a vůni napořád.

Je Adventní čas, drazí přátelé.

Období, které je nejkrásnějším v roce, protože čekáme na Naději. Na štědrovečerní Zázrak.

A já vám ze srdce přeju, abyste nikdy nemuseli řešit ono DO u sebe ani vašich nejdražších.

Abyste měli dostatek času a možností říct někomu, že ho milujete, že vám na něm záleží a že je vám s ním dobře.
Poděkovat mu. Za vše. Obejmout.

Abyste měli dostatek času a možností zažít to sami pro sebe – že jste milováni, že vašim nejbližším na vás záleží a že vám děkují za to, že jste.

Abyste měli dostatek času a možností vnímat každodenní zázraky Života a Lásky.
A tyhle zázraky pak předávali dál.

Jenom… nečekejte na Až.
Až bude vhodná chvíle, až se vám to bude hodit, až budou lepší podmínky.

Nikdy nebudou lepší, než jsou TEĎ.
Nikdy nebude vhodnější chvíle, než je TEĎ.

Jděte a Žijte.

Požehnaný Advent, přátelé.