Nebylas tázána.

Strohá věta, o které si můžete říct, že mně už zcela přeskočilo, když vás budu nabádat k vyčkávání a krokům zpět. Není to tak. Jen prosím počkejte, zkusíme se společně nad tím zamyslet. Proč? Protože je vás/nás čím dál více, kteří si něčím podobným procházejí. A protože se potřebují zorientovat a možná taky vědět, že nejsou sami.

Někdy se to stane. Že jsme plní informací, vědomostí, plní elánu a chuti tvořit, zkoušet něco nového a jít neohroženě vpřed. Nebo že máme takové zkušenosti, které předčí zkušenosti partnerů či kolegů – v životě osobním či profesním. A máme pocit, že to všechno musíme předat. Ideálně hned. Naráz.

A že za to sdílení budou druzí rádi, třeba nás i pochválí  a dají najevo, že si nás považují. A tak předáváme informace, chrlíme vědomosti a přejeme si, aby to druzí pochopili ihned, teď hned, a okamžitě převedli do praxe.

Čekáme ovace a poklepání po ramenou, ale ouha!!

Něco se pokazilo.

Žádné ovace, poprvé rozpaky, podruhé a potřetí protočené oči vzhůru a významné pohledy, počtvrté už cítíte divnou atmosféru, něco “shnilého” a třeba již vznikající mobbing.

Co se stalo? Vždyť mé záměry byly tak čisté, jen jsem chtěl/a předat znalosti a vědomosti, abychom se společně mohli pohnout z místa kupředu a lépe se nám (všem) žilo… ??? A tak upadáme do údivu, nepochopení, pocitu křivdy,možná i vzteku, že se snažte a ono z toho – velké NIC.

Proč??

Pojďme se společně zamyslet:

Zkuste na chvilku zanechat výčitek, obviňování a spřádání toho, co by měli/mohli udělat ti druzí. 

A zaměřte se – jak jinak – na sebe:

• – opravdu jsem byla tázána??
• – opravdu jsme na tom místě, abych něco měnila?
• – opravdu jsem svůj záměr dostatečně vysvětlila?
• – opravdu mi řekli, že ten záměr i změny s tím spojené chtějí?
• – nebyla to jen má představa?
• – co když je to jinak? co když chtějí klid, nic neměnit, nepracovat více?
• – co když mají i oni právo na jejich (třeba líný) pohled na svět?
• – a “jen” se náš a jejich svět nepotkaly?
• – kde bereme právo soudit druhé?
• – a jak vlastně víme, kde je tedy pravda a co se mělo ve skutečnosti?
• – jaká je realita?? – je vám na takovém místě dobře? Co si přejete pro sebe? Jak by měl vypadat Váš život? Opravdu má cenu neustále vysvětlovat, když Vaše slova/činy nepadají na úrodnou půdu?
• – nebylo by lepší vzít Váš vlastní život do Vašich rukou, a na místo snahy o napravování druhých (od toho tady nejsme …) zkusit napravit Váš život?? Podle Vašich představ??

Někdy stačí maličko: Opustit komfortní zónu a vykročit. Jasně že nevíme, zda směr je správný. To se pozná až za nějakou dobu. Ale víme jistě – cesta je cíl.

A když vím, že ze své cesty, směru nesejdu, pak nemohu udělat chybu.

Tak se držte, přátelé!