První květen je historicky spjat se svátkem práce. 

Budu však psát o máji. O měsíci lásky, blízkosti, štěstí a naděje. A jeho první den odjakživa býval pro ty, kteří mají lásku v srdci, posvátný.

Proč? Protože není nic víc, než je Ona. Protože bez Ní by nebylo začátku, ani konce. Protože bez Ní je prázdnota a smutek. Protože po ní všichni toužíme. Protože naplňuje naše bytí.

Častokrát slýchávám námitku, že tento den je určen “vyvoleným.” Jen těm, kteří jí mají. A ti ostatní jsou jen smutní… Jenže.…

Tomu tak není. Lásky je dost pro každého. Je všude kolem nás. V závanu větru, ve vůni květů, v přírodě, v paprsku slunce, který nás obejme, v úsměvu neznámého člověka, kterého potkáme, v každodenních rituálech s blízkými, ve zdánlivě bezvýznamných vzkazech – dávej na sebe pozor, šťastnou cestu, hezké ráno, dobrou noc, jaký jsi měl den? … atd, v zabalené svačině do školy či v situaci, kdy i například po hádce žena jde a připraví muži večeři…

Možná je domnělý nedostatek lásky v nás: Čekáme na něco velkolepého, na zázrak, na zvony a zachvění se země, a nevšímáme si každodenních drobností? A možná my sami lásku odháníme ? Tím, že jí nedáváme sami sobě? …

 Protože od toho by se mělo začít. Vždy.

A tak tedy – ať se děje cokoli … pamatujte, že … Láska vytrvá. Láska je věčná .…

Krásný první máj přátelé