Mnozí z vás vědí, že mou hlavní profesí je medicína. A tu se snažím spojovat s koučinkem a mentoringem (a nebo naopak?) :-).

V minulém týdnu mě jeden z klientů přivedl na zajímavou myšlenku:
Řešili jsme jeho zdravotní stav a doporučení z něj plynoucí, co by měl dělat, aby se cítil lépe a i objektivní vyšetření se mu zlepšila, aby do budoucna nebyl ohrožen civilizačními onemocněními a vedlo se mu skvěle.

Probírali jsme jedno po druhém, do detailů, včetně užívaných léků, a on mně vyprávěl, jak jeden z lékařů mu mnoho léků do medikace přidal na základě jednoho vyšetření, kdy klientovi nebylo dobře, byl rozrušen… ale lékař jeho námitky neakceptoval.

Klient sděloval, jak jej některá opatření omezují v jeho životě a jak se některých jiných doslova bojí.

Že chápe, že se všichni zdravotníci kolem něj snaží, aby do budoucna neměl zdravotní problémy, aby se mu dařilo, aby byl zdráv, a že je za to moc vděčný a opravdu se snaží veškeré pokyny dodržovat.

Ale – že se ho nikdy nikdo nezeptal, co si vlastně přeje on sám.
A co si vlastně přeje TEĎ.

Že pro samou budoucnost má mnoho léků, z nichž mnohé netoleruje, a mnoho nařízení, které mu někdy berou radost z přítomného života.

Zdánlivě banální rozhovor ve mně zanechal hlubokou stopu:

Ne, nechci kopat do vlastních řad. A už vůbec nechci zpochybňovat jeho léčbu.
Ale musím uznat, že se opravdu málo ptáme, jak je pacientům TEĎ, jak se cítí s léčbou a doporučeními a co si vlastně přejí?

Že někdy víc povídání znamená méně léků (ale taky mnohem více času na pacienta), pravděpodobně zdlouhavější cestu léčby, skoro jistě větší emoční zapojení se, ale ve výsledku větší důvěře mezi pacientem a jeho lékařem.

Že je budoucnost důležitá, ale může být modifikována čímkoli.
Zatímco pokud povedeme vědomě klienta k uvědomění si přítomného okamžiku a k jeho plnému prožitku, bude spokojenější. Teď.

A o to jde.