Když jsme byli malí, asi každého z nás maminky učily umět pozdravit a poděkovat. Patřilo to k základní slušnosti a pokud toto člověk neuměl, neměl ve společnosti místo.

S moderní dobou se věci mění a zdá se, jakoby původní hodnoty mizely, přičemž nejsou nahrazovány ničím.
Respektive – jsou: Malostí, konzumem a sobectvím.

Ještě před nedávnou dobou jsem pracovala v jedné okresní nemocnici, a přijížděla jsem tam poměrně časně. Potkávala jsem tedy každý pracovní den paní uklízečky, které měly na starosti i úklid čekárny, přilehlé chodby a naší ordinace. Snažila jsem se co nejméně překážet, tak jsem si tam jen rychle odložila to nejnutnější a odešla do lékařského pokoje se převléci.

Častokrát nebyl čas na milý rozhovor, ale na pár slov vždy – pozdravení, úsměv, zeptání se, jak bylo o víkendu či co je v práci nového, že je zas horší počasí a že se všechny těšíme na víkend nadcházející. No a také popřát hezký den 🙂
Opravdu nic víc.

Sama bych těmto ranním setkáváním nedávala moc význam, nebýt oněch paní uklízeček, které za mnou přišly jen několik dnů před tím, než jsem v dané nemocnici skončila pracovat, a přinesly mi kytičku a malý dárek, což mi vehnalo slzy do očí.
Ptala jsem se proč? Vždyť jsem nebyla ničím výjimečná a v kontaktu jsme byly opravdu minimálně.

A ony mi řekly, že naopak byla – patřila jsem k málo lékařům, kteří je po ránu bez zachmuření se pozdravili, nebo s nimi prohodili pár slov. Že jsem se vždy chovala s úctou a respektem.
Neměla jsem na to, co říct…

Neměli bychom podceňovat význam malého okamžiku, který může pro toho druhého změnit den…

Ať už je to pozdrav, přání hezkého dne, či ocenění toho, co ten druhý pro nás udělal nebo jak je pro nás důležitý.

Nezapomínejme prosím na to.