Mnozí z vás víte, že mou hlavní profesí je medicína, a to ta všeobecná praktická.
A někteří rovněž víte, že miluju propojovat tohoto mého velkého “koně” s tím mladším, tedy s koučinkem a mentoringem, protože se domnívám, že zdraví fyzické jde ruku v ruce s tím psychickým, mentálním a sociálním.
Že i zde (nebo právě zde) platí tzv. model kvaternity, tedy rovnováha a soulad mezi tělem – myslí – psychikou (emocemi) a duchovnem (našim postojem k víře i k sociálním vazbám v tom nejširším měřítku).
A snažím se i v běžném životě tento – dalo by se říct holistický – přístup naplňovat.

Dnešní doba je více než hektická a žene každého z nás, pokud se dá, mílovými kroky vpřed, přičemž cíl naší cesty (kdysi možná vysněná dovolená, svatba, dům, majetek, rodina atd.) se postupem let smrskává pouze na přežít a mít – konečně – klid.

Mnozí máme pocit, že z tohoto bludného kruhu práce – peníze – placení nutných položek – zabezpečení rodiny včetně rostoucích potřeb našich dětí – a někdy možná krátkodobého odpočinku a dovolené, abychom se po ní v práci cítili snad ještě hektičtěji a hůře – nelze vystoupit.

A tak relaxaci, klid a zvolnění odkládáme na AŽ… a doufáme, že pokud se nadopujeme vitamíny, minerály, mastnými kyselinami, zdravou stravou a budeme se trochu hýbat, s trochou štěstí přežijeme déle.

Samozřejmě že jsou tyto položky důležité, stejně tak jako dědičnost a vliv zevního prostředí, které naše zdraví čím dál více ovlivňují.

Co je tedy tím nejhorším viníkem, který může za podlomené zdraví a naše trápení, když ne jen naše návyky?

Ano, jejím dlouhodobý stres a neschopnost/neznalost jej řešit a vyřešit. Protože žijeme v neustálém vnitřním konfliktu mezi tím, co bychom chtěli my sami pro sebe, a mezi tím, co musíme (nebo chceme) splňovat pro ostatní včetně jejich očekávání (od nejbližších členů rodiny až po naší práci).
A ruku na srdce – ten rozdíl bývá často propastný.

Za chronickým stresem stojí kortizol – hormon, který nám sice evolučně krátkodobě mnohdy zachránil život, ale dlouhodobě ničí naše kardiovaskulární zdraví včetně toho metabolického (ano, i on stojí například za nemožností zhubnout) a naší psychiky.

Určitě víte, že jsou destinace, kde se lidé dožívají v úžasné kondici mnohem vyššího věku, než je u nás. Patří tam některá japonská území, ale i Sardinie a nebo třeba sever Sicílie, kde jsem měla možnost několik dnů žít jejich životem.

Jistě – mají zdravější stravu, mnoho olivového oleje, ryb a čerstvé kvalitní zeleniny, pšenici bez genetických zásahů a vodu bez chemie, ale mají toho mnohem víc – pozdravení a úsměv po ránu od sousedů, klid na vypití kávy – byť pověstně ve stoji, ale s úplným zastavením, čas na vychutnání si oběda, siestu po něm, kdy opravdu odpočívají, a zejména neutuchající radost s přáteli a v rodinách, kdy se setkávají, jedí, hlasitě se smějí, tančí a milují se.

Téměř jsem tam nepotkala osamělého člověka, zejména ne seniora.
Všude jsem se setkávala s laskavostí, zájmem a důležitostí, s kterou jsou si vědomi sami sebe (“jsem potřebný, důležitý”) i těch druhých.
A přišlo mi, že žijí se sebou, přáteli, jejich zemí, mořem, historií i celou planetou v souladu.

Že naslouchají druhým i sobě, že umějí říct stop, když jsou unaveni, že umějí požádat o jídlo a pití, že únava jich samotných je dostatečným důvodem, aby poslechli tělo a odmítli nesmyslně další hodiny například něco prodávat turistům, a tím pádem dodržet siestu.
A že si váží každičkého okamžiku zde.

Zkusme být jako oni!

Jak, ptáte se?